Ahoj všichni, jmenuji se Michalka a velmi Vás prosím o pomoc, abych se mohla postavit na nožičky a udělat svůj první krůček.
Na tomto světě jsem vlastně jen krátce, pouze jeden rok, a moje velké trápení začalo ještě u maminky v bříšku. Doktoři jí totiž řekli, že se narodím s rozštěpem páteře, hydrocephalem, s velkou hlavičkou, a proto mamince raději ve 33. týdnu těhotenství udělali císařský řez. Nikdo z nich netušil, co se mnou bude. Ale já věděla, že na mě čeká má láskyplná rodina, a tak jsem si řekla, že budu statečná. Bylo to opravdu zapotřebí, protože jsem se kromě rozštěpu páteře narodila s tzv. golfovou nohou—má levá nožička byla celá otočená na jednu stranu. Proto mě čekala řada operací. Ta první, když mi byly jen čtyři dny. Při ní mi doktoři uzavřeli otevřené obratle a vrátili zpět poškozené míšní nervy. Za týden mě čekala další dlouhá operace. V mozku se mi začal hromadit mozkomíšní mok, a proto se mi zvětšovala hlavička. Doktoři mi zavedli takovou trubičku z hlavičky až do žaludku, aby ten nadbytečný mok odváděla. Byla to těžká operace, já to ale zvládla a mohla jsem po dlouhých týdnech konečně s maminkou domů.
Další měsíce jsme jezdili každý týden do nemocnice na kontroly s hlavičkou a také jsme začali okamžitě rehabilitovat moje nožičky, které na tom byly hodně špatně. Měla jsem velmi slabá lýtka, ochrnutá chodidla a k tomu tu golfovou, otočenou nožičku. Nožičku mi v nemocnici rovnali do správného postavení a fixovali ji sádrou. Na pár týdnů se ze mě stalo malé miminko s velikou sádrou od prstíků až po tříslo.
Nejdříve vše probíhalo dobře, ale poslední dvě sádry se pokazily. Nožičku jsem měla nepřirozeně prohnutou a patu vpáčenou dovnitř nožičky. Doktoři nad tím kroutili hlavou, byli už bezradní a poté rodičům řekli, že mi již více nedokážou pomoci. Tvrdili, že se budeme muset smířit s tím, že nebudu nikdy chodit.
S tím se však má rodina nechtěla smířit. Má hodná babička našla skvělého odborníka na ortopedické klinice ve Vídni, který řekl, že by mi mohl pomoci. Byli jsme vděční za světýlko naděje, i když operace ve Vídni žádná pojišťovna neproplácí. Moji rodiče museli dát na první operaci dohromady mnoho peněz. Nakonec se jim to podařilo, všichni jsme byli šťastní a já sedm týdnů jezdila do Vídně. Operace proběhla úspěšně, nožičky se podařilo opět o kousek „srovnat“. Byla to pro nás všechny veliká radost.
Přála bych si, aby to byla má poslední operace, ale tak to bohužel není. Abych měla nožičky úplně v pořádku, budu muset do Vídně na operace jet ještě několikrát. Také budu po operacích potřebovat pravidelně cvičit v rehabilitačních centrech a neobejdu se bez potřebných zdravotních pomůcek. Na bolest a sádry jsem si už zvykla, a také vím, že budu nosit několik let dlahy, ale to nevadí. Tak moc si přeji, abych se bez pomoci na nožičky postavila a začala chodit, že další bolest vydržím.
Mám před sebou ještě dlouhou cestu. Na potřebné operace ve Vídni, s tím spojené rehabilitace a zdravotní pomůcky potřebuji na následné dva roky 2 147 368 Kč.
Naše rodina žije velmi skromně a všechny penízky, co měla, věnovala na mou dosavadní léčbu. Proto se moji rodiče Michaela a Zdeněk Soukupovi rozhodli uspořádat na mé operace ve Vídni, s tím spojené rehabilitace a zdravotní pomůcky sbírku pod záštitou Život dětem o.p.s.
Všichni Vás moc prosíme o pomoc. Budeme Vám vděční za jakýkoliv příspěvek, který mi pomůže postavit se na vlastní nožičky a chodit.
Prosím, přispějte jakoukoliv částkou na transparentní účet 1117771700/5500 pod variabilním symbolem 1919 a do poznámky napište Michalka.
Děkuji Vám za pomoc, naději se uzdravit a udělat svůj první krůček.
S láskou a srdečným poděkováním Michalka s rodiči.
